K teorii komunikace „non-verbal“

02.04.2013

V průběhu studia se dozvídáme (určitě v předmětech orientovaných na obchod, marketing, řízení lidských zdrojů, podnikatelskou kulturu aj.) a v běžném životě máme možnost si ověřit, že umění komunikovat – nejen v rámci rodiny, zaměstnání, společenských kontaktů atd., ale také ve sféře ekonomických vztahů – staví mimo jiné na prostředcích s atributem „non-verbal“, jinak řečeno na signálech příznačných pro oblast komunikaces názvem neverbální; její projevy jsou natolik nosné, že dokážou smysl verbálních sdělení komunikantů jak radikálně změnit, tak naopak náležitě zdůraznit (jsou komplementární), případně zůstávají nezávislé na verbálním projevu (tlumočí naše emoce, postoje…). Knižní trh nám nabízí řadu příruček s návody, jak lze úspěšně, za pomoci „non-verbal“, jednat s kolegy, nadřízenými i podřízenými pracovníky, ale také se zákazníky a obchodními partnery (pochopitelně i zahraničními, s respektem k jejich způsobu komunikace), jak vést tým, jak pracovat na své či firemní image aj. V literatuře najdeme i rady cílené k osobnostnímu rozvoji, soukromému životu a jím podmíněným vztahům, sebeprezentaci a sebereflexi. Ostatně poznatky, k nimž podnět zavdala neverbální komunikace, se využívají kupříkladu i v medicínských oborech; lékařům se pak daří lépe komunikovat s pacienty a porozumět obsahu sdělení, které lze z jejich neverbálních signálů vyčíst. Za svébytnou, nadto systematicky zpracovávanou rovinu neverbální komunikace označme dále mediální projev (sféra sdělovacích prostředků), a to v celé šíři jeho záběru. Souhrnně lze říci, že se neverbální komunikace významně promítá do celého rejstříku činností, v nichž dochází k přímé i nepřímé interakci mezi lidmi.

Pojem neverbální komunikace (non verbal, non-verbal…) není jediný, s nímž naše odborná literatura i praxe počítá a pracuje. Jako další v řadě jmenujme termíny: mimoverbální komunikace, mimoverbální signály, neverbální signály, extraverbální signály, non-verbální signály,nonverbální komunikace, non-verbální komunikace, řeč těla, prostředky neverbálně nevokální,neverbální/nevokální komunikace. Vedle české terminologie se v odborných publikacích setkáváme s terminologií anglickou (nonverbal communication, body talk bodily action, nonverbal behavior), německou (Körpersprache), francouzskou (la communication non verbale, le langage du corps, les signes non verbaux, la gestuelle, la langue du corps), španělskou (communicación noverbal, lengua del cuerpo, idioma del cuerpo), ruskou (невербальная коммуникация, невербальная семиотика).

Na otázku, jak co nejpřesněji vystihnout podstatu neverbální komunikace, nenacházíme jednoznačně argumentovanou odpověď, a to bezesporu proto, že obsah  pojmu „non-verbal“ vykazuje značnou šíři. V mezilidské komunikaci přece existuje a funguje řada neverbálních komunikačních systémů neboli „mlčících jazyků“ (znaková řeč, gesta, pantomimické pohyby, informativní obrazy, kresby, písmena, pláč, smích aj.); zároveň jde ve velké míře o fyzické projevy člověka předávané jiným lidem a oboustranně interpretované. Znamená to, že studiem neverbálních signálů se zabývá více vědních oborů – biologie, lingvistika, psychologie, antropologie, sociologie včetně tzv. tranzitních disciplin (sociální psychologie, psycholingvistika, kulturní antropologie aj.), jejichž dílčí zjištění postupně přispívají ke správnému chápání předmětu neverbální komunikace jako celku. S ohledem na komplexnost problému a s cílem operativního využití pojmu „non-verbal“ nejen v badatelské rovině, ale také v praxi, kupříkladu i ve výuce, je nicméně možné doporučit tuto naši definici: neverbální komunikace je taková komunikace, která je realizována prostřednictvím jiných, než verbálních signálů.

Takto formulovaný předpoklad odborného a vědeckého přístupu ke komunikaci „non-verbal“ ale nezaručí hladký průběh bádání; vždyť úspěšnost komunikačního aktu je zpravidla založena na celkovém propojení všech aktuálních verbálních i neverbálních projevů v konkrétní situaci, jinými slovy – jde v prvé řadě o to, z kterých složek (v jaké jejich posloupnosti a vzájemné interakci)se skládáneverbální komunikace. Současně idobře míněná snaha oddělit či osamostatnit jednotlivé složky komunikace může být zavádějící, neboť ve fázi separace vypovídací hodnota složek takřka zaniká, anebo je přinejmenším mizivá.

Navzdory tomu se již od raného zkoumání „non-verbal“ datuje úsilí pojmenovat, utřídit a přesně kvalifikovat jednotlivé podoby této komunikace, tedy projektovat klasifikace, jejichž kritéria ale, nutno přiznat, jsou opravdu různorodá; odpovídají systematizaci, s níž své teorie, na základě vlastního pojetí, v závislosti na vlastních výzkumech a s vlastní interpretací projektují významní badatelé v kontextu celosvětovém i domácím. Přesto uveďme, alespoň v základních parametrech a na podkladě dostupného materiálu, klasifikační kritéria signálů, typických pro komunikaci „non-verbal“, s nimiž se v takto orientované vědní oblasti pracuje: klasifikace podle způsobu osvojení neverbální komunikace–neverbální signály naučené (vojenský pozdrav), vrozené (mrkání), kombinace obou (smích); klasifikace podle typu kódu a kódování–kódování arbitrární (mezi použitým kódem a označovaným vzniká minimální nebo žádná spojitost), kódování ikonické (mezi kódem a jeho referentem existuje určitá podobnost), kódování intrinzické (jde o nejužší vazbu mezi kódem a označovaným); klasifikace neverbálních signálů z hlediska jejich intencionality; klasifikace neverbální komunikace podle komunikačního kanálu; klasifikace neverbálních signálů podle jejich významu.

Přihlédneme-li ke kontextu vzdělávacího programu na Vysoké škole ekonomie a managementu, profilaci a uplatnění jejích studentů a absolventů, kteří budou ve svém profesním životě konfrontováni s mnoha situacemi, v nichž komunikace „non verbal“ hraje důležitou roli – obchodní jednání, komunikace se spolupracovníky, týmová práce atd., pak se jako optimální jeví členění signálů podle komunikačního kanálu. Jestliže tedy směřujeme k popisu a analýze neverbální komunikace kupříkladu v rámci obchodního procesu, kde „non verbal“ účastníků probíhá zejména v rovině gestikulace a prostřednictvím tělesných pohybů, výrazu obličeje, pohledu a pohybu očí, změn vzdálenosti mezi komunikanty, signálů pro ovládání prostoru, druhu oděvu a jeho barev, rychlosti a hlasitosti řeči, ale také způsobu, jakým participanti v komunikaci nakládají s časem, nic nám nebrání nazvat jednotlivé komponenty (složky) neverbální komunikace tak, aby co možná maximálně korespondovaly jak s iniciací (a potřebami) eventuálního  výzkumu,  tak s již zavedeným (jak se domníváme) územ v současné odborné literatuře. Jinými slovy – pro zmíněný kontext vzdělání a jeho projekci do sféry praktického uplatnění doporučujeme – v rovině teorie a metodologického přístupu – tuto klasifikaci (a terminologii) složek neverbální komunikace: Kinezika; Gestika; Mimika; Okulistika; Haptika; Proxémika; Posturika; Chronémika; Objektika; Olfaktorika; Vokalika.

Současně, s vědomím i nejednoznačných souvislostí takto směrovaného bádání, neváháme podtrhnout významnou, leč limitující skutečnost: není zřejmě v silách jednotlivce ani vědeckého týmu provést vyčerpávající analýzu lidských signálů ve sféře komunikace, pro niž uplatňujeme pojem „non verbal“.

komentáře (0)

Další články autora: